ISLAND A FAERSKÉ OSTROVY 2005
Velká cesta na Island začíná dne 12.08.2005, kdy odjíždíme z Ostravy. Projíždíme skrz celou republiku, nabíráme další lidi a ve večerních hodinách překračujeme hranice vlasti. Míříme směr Hanstholm, tj. dánský přístav, kde kotví naše loď Norröna. Projíždíme Německem a Dánskem. Časně z rána přijíždíme do Dánska. S dostatečnou rezervou času si prohlížíme místní pamětihodnosti, respektive malý kostelík a malé městečko Thisted. Po zdejší procházce, kde míjíme místní architekturu a nádherný Cadillac, se vracíme zpět k busu, abychom dojeli do přístavu Hanstholm. Zde vyřizujeme formality a jelikož máme spoustu času, vyrážíme se podívat na evropské písečné duny a do místního vojenského muzea. Množství protiletadlových děl a další vojenských historických věcí nám zabírá tak 2 hoďky. Ve stanovenou dobu se vracíme k busu, abychom se mohli společně nalodit. Přijíždíme zpět do přístavu, bereme si základní věci na loď, tj. jídlo a spacák, samozřejmě pasy. Procházíme celnicí a jsme na lodi. Nacházíme vlastní kajutu, která je na palubě č.2, tj. pod ponorem (něco jako Titanic III. třída), zde ponecháváme věci a jdeme se podívat na horní paluby. Využíváme množství schodišť a výtahů, nicméně po jedné minutě jsme na palubě č.9, cca 35 m nad mořem. Teď již zbývá cca 38 hodin plavby na Faerské ostrovy.
S hodinovým zpožděním odrážíme od břehu a vydáváme se směr severo-západ, směr Fearské ostrovy. Cesta na lodi ubývá v celku pomalu, kapitán si to žene cca 32 km/h, v průběhu plavby míjíme břehy Norska na pravoboku a několik vrtných plošin. Po té co prozkoumáme veškeré možnosti lodi, tj. bazén, posilovnu, free-shop atd., zjišťujeme, že tu stejně nic není. Večer ještě absolvujeme meeting účastněných, který je na palubě č.9, hned u výtahů, kde je jeden z mála velkých prostorů na lodi. Zde se navzájem seznamujeme a probíráme detailnější část pobytu a pohybu na Faerských ostrovech. Nicméně po tomto jdeme něco zakousnou a spát. Vybraní z nás vyfasovali postel až úplně nahoře, což tedy nikomu nezávidím. Jelikož jsou to 3-poschoďovky, nahoře nad hlavou už opravdu moc místa není. Po nezbytném nacvičení nástupu a sestupu z postele a nezbytném nacvičení způsobů otáčení se v noci, zaleháme ke spánku. Loď se moc nehoupe, spát se dá. Další celý den trávíme střídavě na lodi a v kajutě. Vlnky jsou větší, pojídáme prášky proti mořské nemoci.
Následující den ráno připlouváme na Faerské ostrovy, respektive do hlavního města Torshávn. Hlavní město leží na ostrově Streymoy, který je jedním z 24 ostrovů. Toto nevelké město, které lze projít za necelý den celé pěšky, zaujme zejména svou historickou architekturou a to na poloostrově Tinganes. Neméně krásné jsou i ostatní části města, např. Nordický dům apod. Po prohlídce města, kde jsme mimochodem navštívili i místní Faroe bank, kde je káva a internet zdarma, míříme již busem do osady Hvalvík. Zde si prohlížíme místní stavby, kde dominantou je malý kostelík natřený térovou barvou a s drnovou střechou. Osada se nachází na témž ostrově, v jeho severní části. Cesta se klikatí podél hlavního ostrova. Z osady míříme dál na severo-západ, kde dojíždíme slepou silnicí do osady Saksun. Zde potkáváme místní rybáře, lidi pracující na polích a krásnou mořskou zátoku. Všudy přítomná zelená barva se zde ukazuje ve své plné kráse.
Projíždíme zpět přes Hvalvík, abychom po silnici č.10 pokračovali do osady Tjornuvik. Tato malá osada několika domů se nachází na samém severozápadním konci ostrova. Z nádherné zátoky s černou pláží je nádherný výhled na útesy Risin a Kellingin, tj. obr a čarodějnice, které vystupují z moře poblíž poloostrova Kollur. Tento je však součástí ostrova Eysturoy, 2. největšího faerského ostrova, který si ponecháváme na zítřejší den. Nyní se vracíme zpět do Torshávnu, kde již nás čekají z rána postavené stany v místním městském kempu. Jdeme brzo spát, počasí je klidné a stabilní, což je pro Faery málem svátkem.
Následující dne ráno vyrážíme směr ostrov Eysturoy. Cílem dnešního dne je vystoupat na nejvyšší faerskou horu, tj. Slaettaratindur, která ční z moře do výšky 882 m. Autobusem míříme směr osada Eidi, ze které prudce stoupáme na náhorní plošinu a následně do sedla mezi Slaettaratindur a Vadhorn 728 m n.m. Ze sedla vyrážíme na několika hodinovou túru směr vrchol a z něj do osady Eidi. Cestička, která se místy ztrácí a opět objevuje stoupá mírným svahem na vrchol. Po cca 2 hoďkách se již kocháme výhledem z vrcholové plošiny. Nádherně jsou vidět partie ostrova, útesy Risin a Kellingin, osada Eidi atd. Po nezbytném fotografování sestupuje jinou, respektive cestou necestou zpět dolů k přehradě a kolem ní do osady Eidi. Z této osady opět vyrážíme do kopce a to na vrchol poloostrova Kollur, tj. do výšky 343 m n.m., odkud se nám ukáže pohled z ptačí perspektivy na útesy Risin a Kellingin. Při sestupu si prohlížíme osadu Eidi, kde za pozornost stojí malý kostelík s krásnými interiéry. Odtud míříme ještě do osady Gjógv a zpět do Torshávnu.
Časné poslední ráno na Faerech trávíme v servisu. S busem, kterému se utrhne řadící páka, se špatně jezdí a proto vyhledáváme servis Scania. Po nezbytné opravě vyrážíme směr jiho-východ do osady Kirkjubour. Zde nás potkává první faerský déšť a typické faerské počasí. Všude je šedivo, mlha a déšť. Nicméně si zde prohlížíme již zbořený velký kostel, velikostí menší katedrály, který je celý z kamene a místní skanzen, respektive jednu dřevěnou budovu, která vystavuje místní architekturu a folklór. Po zdejší deštivé prohlídce spěcháme zpět do Torshávnu, protože se blíží čas připlutí Norröny z norského přístavu Bergen. Jelikož loď připlouvá i odplouvá zpravidla přesně, dáváme si dostatečnou časovou rezervu, kterou vyplňujeme další prohlídkou Torshávnu s nezbytným spojením s domovským světem a to formou free internetu v místní bance. Nicméně na čas se naloďujeme a vyplouváme směr severo-západ, tj. směr ISLAND.
Říká se, že proplouvání mezi Faerskými ostrovy je nejkrásnější plavbou světa. Z tohoto důvodu se jdeme o tomto přesvědčit na vlastní oči, vyjíždíme výtahem na palubu č. 9, ze které stoupáme po schodech dále na palubu č. 10. Upřímně prohlašuji, že rčení je pravdivé ze 100%. Tyto zelené ostrovy, které by se spíše měly jmenovat Green islands, než Faroe islands, jsou opravdu nádherné. Jsou to jakési zelené homole vystupující z moře různých tvarů a výšek. Sem tam osada s několika domečky, které z lodi působí jakoby modely. Jejich typické severské barvy působí až kýčovitým dojmem. Musím se přiznat, že tento pohled z hlavy jen tak rychle nevymažu. Faery jsou opravdu nádherným koncem a to doslova, naší planety a všem doporučuji je navštívit. Zejména když vyjde počasí, jak to vyšlo nám.
Po dalších cca 16-ti hodinách plavby připlouváme k severo-východním břehům Islandu. Vplouváme do fjordu Seydis se stejnojmenným přístavem Seydisfjördur. Jedná se o malinké městečko, kde jedinou událostí je připlutí Norröny a přesto je to jediná východo-ostrovní brána Islandu. Zde trávíme cca 5 hodin v prostoru celnice, protože nás čekal jak nemilý osobní bezpečnostní pohovor s celníky (naštěstí bez osobních prohlídek), tak i prohlídka busu. Je zajímavé, že 2 české busy stojí a jsou prohlíženy celníky do detailu a ostatní evropské busy projíždějí jako by ani celnice nebyla. Z této 5-ti hodinové pauzy odjíždíme s protáhlými obličeji, kde impulsem k těmto grimasám byla cca 40-ti tisícová pokuta a zabavená většina z kartónů piva. Rovněž i druhý český bus platil pokutu, leč o něco nižší, ale pro změnu jim zabavili podstatnou část jídla. Po diskuzi s odjíždějící cestovkou, která platila pokutu cca 180 tisíc Kč, jsme nabyli domnění, že jsme na tom ještě dobře, protože to taky mohlo dopadnou velice, velice hůře, včetně zabavení veškerého jídla, vyjma 3kg/osobu.
Po vyřízení všech formalit a protokolů, vyrážíme skrz hornatou část do nejbližšího velkého města, respektive východní metropole Egilsstadir. Zde vyměňujeme peníze za místní islandskou měnu, tj. islandská koruna a navštěvujeme místní Bónus, což je obchodní řetězec, něco vy smyslu Kauflandu v ČR. Ceny jsou zde oproti jiným islandským obchodům doslova třetinové, kde na chlebu se dá ušetřit až 200 ISK, tj. cca 80 Kč. Zde doplňujeme potravinové zásoby, zejména pak chleba, který je ve stylu 1kg tousťáku o rozměrech plátků cca 18 x 18 x 1cm. Chleba, leč je toustový, tak je výborný. Pravdou říci, že některé drobnosti jsou levnější než u nás, např. čokoládové sušenky. Nyní již míříme po silnici č. 1, tj. islandská ring route, k prvnímu našemu vodopádu, tj. Lítlanefoss a jeho většímu kolegovi Hengifossu. Tito jsou známí svými čedičovými hexagonálními sloupci (Lítlanefoss) a červenými žilami nerostů (Hengifoss).
Po návštěvě těchto krasavců se vydáváme cestou č. 931 což je kombinace asfaltu a šotoliny zpět do Egislstadiru a dále pak po ring route přes oblast Mödrudalur do Ásbyrgi. V oblasti Mödrudalur zastavujeme uprostřed rozsáhlé černé nicoty, respektive pouště. Zde trénoval Amstrong pohyb na měsíci, protože zdejší krajina je té měsíční velice podobná. Nikde nic, jen krátery a sopečná krajina. Ve večerních hodinách přijíždíme do Ásbyrgi, kde primárně navštěvujeme zdejší zemskou anomálii, tj. podkova Eyjan. Jedná se o jakési propadliště ve tvaru podkovy, kde země poklesla až do 100m. Večer stavíme stany v místním kempu. Hned po ránu vyrážíme pěšky na výběžek Eyjanu, odkud je nádherný výhled na celou podkovu. Z Eyjanu míříme skrz národní park Jökolsárgljúfur k vodopádům Selfoss a Dettifoss. Obrovské ledovcové vodopády 2. největší řeky Islandu Jökulsá á flöllum, dávají o sobě vědět nejen velkým hlukem, ale i obrovskou vodní tříští. Né nadarmo se jim říká Niagara Evropy.
Po prohlídce vodopádů míříme na takřka celodenní túru skrz národní park, respektive skrz nádherný 30-ti km kaňon, který vznikl posunem ledovce. Já bych opět řekl evropský Grand kaňon. Zdejší krajina leč působí hodně, ale hodně pustě, je opravdu nádherná a neskutečná. Přestože je všude zpravidla černo, myslím tím zemina tvořená sopečným pískem a prachem, je zde pořád na co koukat. Míjíme nádherné vodopády Hafragilsfoss a Retagrifoss a dále spoustu různých kamenných útvarů, jakoby útesů s pokroucenými skalami a čedičovými útvary. Rovněž i zdejší flóra je rozmanitá. Přes nekonečné lány hub, je zde i pár květin, křovin a mechů. Túru tímto kaňonem lze považovat ze nejkrásnější na celém Islandu.
V závěru dnešního dne po celodenní chůzi kaňonem ještě navštěvujeme kopec zvaný Raudhólar. Jedná se o kráter, respektive celo červený kopec, na který se lehce vyšplháme. Je odtud krásný výhled do celé islandské krajiny. Rovněž míjíme jeho o něco nižšího souseda, který je pro změny celý černý, respektive z černého nerostu. Cestou zpět do kempu, který je nedaleko kaňonu ještě míjíme skalní město plné různých útvarů připomínající různé předměty. Naleznete zde i tzv. jeskyni, místně zvanou kirkja - kostel. Tato vznikla pravděpodobně při tuhnutí teplé a studené lávy. V kempu nocujeme s několika málo turisty.
Následující den ráno rychle balíme, protože nás vítá opět nádherné slunečné počasí a toho je třeba na Islandu využít. Míříme do rybářského městečka Húsavík. Zde se naloďujeme a vyrážíme na Grónské moře hledat velryby. Počasí přeje, prášky proti mořské nemoci snědeny, takže nějakou tu rybičku bychom mohli najít. Máme obrovské štěstí po cca 1/2 hodině plavbě připlouváme do zátoky, kde se prohánějí rychlé Minky. To je druh menších velryb, které jsou opravdu hodně rychlé. Objektivy foťáků je nestíhají, protože se nadechují cca vteřinu a hned mizí pod vodou. Nicméně nacházíme podstatně větší velrybu, která se zde krmí (dle vyjádření průvodce). Obrovské štěstí nás potkává podruhé, protože dle domorodé průvodkyně se málo kdy takhle přiblíží k lodi a ještě vycení zuby. Prostě nádhera. Ještě nám zamává ploutvičku na cestu a mizí. My dokončujeme svou plavbu nad skořicovým koláčkem a hrnkem kakaa. Ještě, že jsme pozřeli ty prášky proti mořské nemoci a nemuseli ty ryby krmit sami a z vlastních zdrojů. Přestože je loď velká, houpe to s námi. V městečku ještě navštěvujeme velrybářské muzeum, to patří k tomu. Je zde vysvětlena celá historie lovu velryb.
Z Húsavíku míříme k jezeru Mývatn a k sirným polím Námafjall s sedlem Námaskárd. Jedná se o pastelově růžovou a tektonicky velmi činnou oblast s mnoha bahenními sopkami (fumaroly) a parními sopouchy (solfatáry). Zde se procházíme po předem vyznačených chodníčcích, protože země je zde velmi zrádná a hodně kyselá, hlavně pro naše boty. Míjíme bublající fumaroly a parní komíny solfatárů, takových mini-sopek. Po prohlídce přejíždíme pod vrchol samotné sopky Krafly. Tato je vysoká 818 m n.m. a je z ní nádherný výhled na kalderový kráter Víti a další sirné pole Leirhnjúkur. Stoupáme na vrchol sopky a přesvědčujeme se o nádherném výhledu.
Scházíme dolů, obcházíme kráter Víti a přesunujeme se jen kousek k sirným polím Leirhnjúkur. Zde jsou rovněž fumaroly a solfatáry, ale zejména jedno z nejčerstvějších lávových polí, které je dodnes teplé. Procházíme se kolem fumarolů a solfatárů, dále míříme již do lávového pole. Nejčernější láva je dodnes teplá, stále se z ní kouří. Povrch lávy je velmi ostrý, což po delší chůzi podstatně likviduje boty. Podvečer ještě zamíříme k pseudokráterům Skutuskadir. Tyto vznikly tak, že láva postupovala přes již existující lávová pole, kde stekla do vody jezera Mývatn a uzavřela je pevným příkrovem. Zde začala voda vařit a skrz lávový povrch vychrlila páru.
Čtvrtý pobytový den na Islandu zahajujeme pěší chůzí a výstupem na kráter Hvérfjall. Jedná se o výrazný tefritový kráter 163 m vysoký, který vznikl obrovským výbuchem cca před 2500 lety. Nejprve ale navštěvujeme tzn. mužskou a ženskou jeskyni s 60° C vodou. Tato leží přímo na riftu kontinentálních litosférických desek, respektive na rozhraní Evropy a Ameriky. Z kráteru Hvérfjall je opět krásný výhled po okolí, zejména pak na jezero Mývatn. Z prstence kráteru scházíme do oblasti Dimmuborgir, což je spleť podivně tvarovaných lávových sloupů a skal starých až 2000 let. Odtud již míříme busem k dalšímu islandskému vodopádu Godafoss. Jedná se o jeden z nejznámějších vodopádů na Islandu a vznikl z ledovcových řek Skjálfandafljót. V překladu znamená Godafoss vodopád bohů a váže se k němu pověst. Týž den večer ještě navštěvujeme přístavní městečko Akureari. Procházíme město a doplňujeme zásoby potravin (opět Bónus).
Následující den ráno navštěvujeme skanzen Glaumbér, kde si prohlížíme historii Islandu. Zde byl pochován Snorri Porfinnsson, který byl prvním Evropanem, který se narodil v Severní Americe. Rovněž si prohlížíme malý dřevěný kostelík v osadě Vidimýri datující rok 1834. Naše další cesta vede ke kamenné tvrzi Borgarvirki, která se datuje k 10 až 11 století. Po prohlídce směřujeme ke skalnímu útesu Hvítserkur, což je asi 15 m vysoká skalní vyvýšenina (útes) na břehu moře. V legendě se praví, že to je skřítek, kterého zastihl východ slunce, tudíž zkameněl. Další cesta vede šotolinou ke známe farmě Hindisvík.
Farma Hindisvík se nachází v severním cípu poloostrova Vatnsnes a je proslavena svou největší kolonií tuleňů na Islandu. Jelikož jsme měli opět štěstí a chovali se potichu, mohli jsme tyto nádherné tvory pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Chvíli jsem nabýval pocitu, když jsme je pozorovali více než 2 hodiny, že si nejsem jist, kdo koho pozoruje. Jestli my je nebo oni nás. Opravdu hodně silný zážitek. Nicméně i odsud je třeba odjet, tudíž se vydáváme busem na dlouhou štreku směr poloostrov Snefells. Cestou ještě zajíždíme se kouknout do dalšího pobřežního a přístavního města Stykkishólmur.
Do Arnarstapi přijíždíme ve večerních hodinách, chystáme si věci na další den, kdy je v plánu vybraných jedinců výstup na vrchol ledovce Snefellsjökull. Po nezbytné kontrole vybavení počínaje sedáky, úvazky, mačkami apod., domlouváme hodinu odchodu. Večerní spánek za vytrvalého deště byl výborný, leč už málo vyhovující na ranní výstup. Ráno prší, odchod se několikrát odkládá, nakonec se výstup ruší. Náhradním programem jsou útesy Londrangar, ptačí útesy Arnarstapi, včetně brány Islandu. Zde podnikáme několika hodinovou pobřežní túru, kde sledujeme hnízdící kolonie racků, alek a kormoránů černých. Rovněž i tuleň připlaval. Ke konci treku nás stíhá prudká bouře, což je ale na Islandu běžné. Více či méně je to náš první déšť na Islandu. Balíme věci a vyrážíme dál, směr jiho-západní Island.
Dalším cílem je kráter Eldborg. Jedná se o 100 m vysoký, krásný prstencový kráter sopky, který je velmi dochovaný. Zde přijíždíme pozdě večer. Po procházce na Eldborgu se vracíme zpět do místního kempu, který je na farmě. Nocujeme a ráno vyrážíme směr sopečné krátery Little a Big Grábrok. U kráterů podnikáme krátkou procházku po vrcholu prstence. Odtud již míříme k nejsilnějšímu horkému prameni na Islandu k Deildartunguhver. Teplotu má 100°C a průtok 180l./s. U tohoto pramene jsou slavné skleníky, kde se pěstuje zelenina a tropické ovoce. Vždyť Island je největší evropský producent banánů! Následně pokračujeme dále, kde míjíme kostelík Reykholt.
Nyní již míříme k řece Hvítá, kde se kocháme krásou dvou nádherných vodopádů a to Hraunfossara a Barnafosse. A aby těch vodopádu tento den nebylo málo, míříme dále k největšímu islandskému vodopádu. Jeho jméno je Glymur a je vysoký 198 m. Tento padá do hluboké a úzké soutěsky, takže jej nelze nikdy zcela shlédnout. Přesto je úžasný. Zde podnikáme celkem cca 4 hodinovou túru k vodopádu, kde stoupáme po jeho levém břehu až nahoru. Cestou zpět sbíráme hřiby pro bohatší večeři. Opouštíme Glymur a jedeme na jedno slavné a historické místo. Jedná se o Thingvellir. Zde bylo sídlo nejstaršího parlamentu světa. Po osídlení ostrova zde pravidelně zasedalo národní shromáždění a to od roku 903 až do roku 1798. Zde bylo rovněž v roce 1000 přijato křesťanství. V této oblasti je rovněž rift Almannagjá, evropské a americké desky.
Po návštěvě minulosti míříme do současnosti. Jedeme do hlavního města Reykjavíku. Ubytováváme se v městském kempu poblíž sportovního stadionu a hned vyrážíme na prohlídku města. Dominantou města je beze sporu Hallgrimskirkja. Jedná se o kostel, respektive katedrálu dokončenou v roce 1974. Je celá z betonu a připomíná sloupce čedičové lávy. Dále nacházíme dům Höfdi, který není slavný tím, že jako celek byl přivezen z Norska, ale tím, že dne 1986 se uskutečnilo setkání prezidenta Gorbačova a Regana, kteří zde dojednali konec studené války. Procházíme město a nevynecháváme ani budovu Perlanu, což je budova vodárenské společnosti, kde je kopie slavného geysiru Strokur a dále budovu vodní elektrárny, kde nás provádí znalý průvodce. Rovněž navštěvujeme Volcano show pana Knudsena. Shlédneme zde 2 filmy o tektonické a sopečné činnosti na Islandu, což je uchvacující. V nočních hodinách ještě pozorujeme polární záři a jdeme spát.
Po vyčerpávajícím včerejším dni, kde jsme nachodili nějaké ty kilometry v Reykjavíku si dopřáváme opravdový relax. Jedeme do Bláa Lónid, respektive do Blue Lagoon, tj. Modré laguny. Zde se oddáváme pohodě válení v teplé vodě s příjemným křemičitým bahnem. Je pravda, že se sice jedná o odtokovou vodu z geotermální elektrárny Svartsengi, která je zásobena lávou ohřívající mořskou vodou. Nicméně 37 a více stupňová voda s 2,5% soli nás dokonale regeneruje. Po relaxu nasedáme do busu a míříme k sirným polím Krísuvíku. Po zemětřesení v roce 2000 je toto geotermální pole plné páry, fumarolů, bahenních jam, jílů a solfatárů.
Opouštíme oblast poloostrova Reykjanes, abychom dojeli do cíle dne, tj. k Velkému Geysiru a Strokuru. Zde přijíždíme navečer, ale to nás neodradí od návštěvy těchto geysirů. Velký Geysir sice již není činný, ale dle něj se zase jmenují všechny ostatní, respektive se zažil obecný název geysir. Takže čekáme až vybuchne Strokur. Tento tryská do výšky cca 20-30 m a to každých 7,5 minuty. Je to paráda. Zde je rovněž i zóna horkých pramenů a vývěrů horkých plynů. Nad geysirem jsou krásná horká jezírka. Z rána míříme k dalšímu vodopádu, respektive ke Gulfossu. Dle Islanďanů se jedná o nejkrásnější vodopád, který je na řece Hvítá. Spadá z výšky 32 m do 2,5 km dlouhé a 70 m hluboké soutěsky. Nicméně i tento musíme opustit a pokračovat dále. Dalším cílem cesty je kostelík ve Skálholtu. Jelikož nám pořád přeje počasí, veškeré výhledy do krajiny jsou opravdu nádherné, rovněž i pohled na nejznámější islandskou sopku Heklu je úžasný.
Cesta ubíhá opravdu rychle a my přijíždíme k vodopádu Seljalandfoss. Tento je zajímavý zejména v tom, že se dá obejít jeho vodní clona. Je pravda, že tato procházka je poněkud mrholivá, ale stojí za to. Rovněž navštěvujeme i bezejmenný vodopád ve skalní soutěsce, kde vybraní jsou naboso, aby jej viděli. Odtud je to již opravdu kousek do Skógaru. Prvně si zde prohlížíme za vyčerpávajícího výkladu Thomase Thomassona jeho soukromé muzeum, respektive skanzen. Je to paráda, doporučuji navštívit. Když už nic, tak alespoň uvidíme krásnou nablýskanou Škodu 120L v jeho technické části muzea. Míříme ke Skógafossu. Opět jeden z nejkrásnějších islandských vodopádů. Padá z výšky 60-ti metrů a jeho pravidelný pád vody je až neskutečný. Za slunečného počasí, což jsme měli, se tvoří nádherná duha v jeho vodní tříšti. Rovněž zde hnízdí spousta racků, protože vodopád je blízko pobřeží.
Aby toho dneska nebylo málo, směřujeme dále směr jehlovité útesy Raynisdrangar a k islandské bráně Dyrholay. Zde se procházíme po černé pláží, sbíráme pravidelné oblázky. Někteří si berou i krásný, jemný, černý písek. Zdejší dvou hodinová procházka, kterou končíme u majáku, je překrásná. Výhled na útesy, moře, kamennou bránu a ledovec z jednoho místa je nádherný. Počasí nemá chybu. Přejíždíme kousek do nejbližšího města, kde se usídlujeme v kempu. Jelikož celý následující den prší, nehneme se z něho ani na krok. Je zde velká společenská místnost, tudíž přicházejí na řadu veškeré stolní hry. Rovněž i malá elektrárna, kterou jsme vytvořili z několika rozdvojek, prodlužovaček apod., si nachází své místo. Prostě baterky je nutno dobít.
Následující den po celodenní odpočinku už musíme pokračovat dále. Počasí je sice opět nic moc, sem tam prší, sem tam mrholí. Přijíždíme k vodopádu Systrafoss, který se nádherně plazí po skále dolů přes rokli Beajargil. Vyrážíme na cca 3 hodinovou túru nad vodopád ke stejnojmennému jezeru Systravatn. Cestou docházíme ke Kirkjugolf, což je vyhlazená horní plocha svislých čedičových sloupů, které leží jen tak v poli. Docházíme zpět k busu a míříme do národního parku Skaftafell. Je to největší a nejoblíbenější národní park na Islandu. Zde navštěvujeme primárně kemp, kde se dělíme na lidi, kteří zde spí a na lidi, kteří ještě dnes budou pokračovat do base campu. Kamžto? Někteří z nás se dobrovolně vydávají na vyčerpávající túru do base campu pod vrchol Hvannadalshnúkur. Je to totiž střecha ledovce Vatnajökull, respektive nejvyšší bod Islandu s výškou 2119 m nad mořem. Tudíž opět si balíme věci pro ledovcovou túru, nyní včetně stanů, protože těsně pod morénou nocujeme.
Autobus nás přibližuje pod kopec, respektive k již opuštěné farmě Sandfell v Sandellsheidi. Odtud příkře stoupáme do výšky cca 900 m n.m. Stoupáme skrz kamennou suť na náhorní plošinu, kde stavíme stany, tedy base camp. Jelikož počasí je pořád skvělé, padá rozhodnutí kouknout se na ledovec, alespoň k moréně. Vycházíme cca v 19:00 a za necelou hodinu jsme o nějakých 150 m výše, kde se kocháme pohledem na celý masív ledovce Vatnajökull. Rovněž se nám ukazují i překrásné seráky, ledovcové splazy vedoucí až do údolí, respektive k 0 m n.m. I samotný vrchol se nám ukázal ve své kráse. Jelikož se začíná pomalu stmívat sestupujeme do base campu, kde si domlouváme lanová družstva a upřesňujeme hodinu vstávání a hodinu, kdy vyrazíme vstříc vrcholu. Zaleháme k důležitému spánku. Ještě v noci konající potřebu kontroluji oblohu, řeknu vám, že tolik hvězd jsem neviděl ani v planetárii. Nádhera. Ráno probouzím ostatní hvizdem na signální píšťalu, pak rychlou lehkou snídaní, vylézt ze zamrzlých stanů, pořádně je připevnit k zemi a vyrážíme. Opět do necelé hodinky jsme na moréně, nasazujeme mačky, do rukou cepíny, úvazky byly již v base campu. Navazujeme se na lano do tří lanový družstev. První dvě vyráží kupředu. Počasí je děsné, vichr, který jsem ještě nezažil, nicméně postupujeme nahoru. Výstup komplikuje zmiňovaný vichr, který zvedá čerstvě napadaný sníh, viditelnost je takřka nulová. Co cca 50 m zaznamenávám pozici do GPS pro návrat dolů. Díky bohu za brýle. Doufáme, že vylezeme nad tu vichřici a vše bude fajn. Dvě rychlejší družstva se trhly leč trošku špatným směrem, ale postupujeme. Třetí družstvo už ani nevidíme, rozdělujeme se. Ve výšce cca 1400 m n.m. je situace už neúnosná, vichr sílí, a s poškozenou mačkou Gřegoře se špatně postupuje. Padá skupinové rozhodnutí k okamžitému návratu. Z výšky 1400 m n.m. to otáčíme a klesáme zpět do base campu. Na hraně morény, kdy vítr stále sílí, nás čeká děsící pohled. Z 6-ti stanů je jeden fuč. Gřegořův uletěl. Urychleně sundáváme mačky a fičíme ke stanům. Gřegoř nás opouští hledajíc svůj stan. Ten nalézá cca 50 m níže, celý potrhaný. My ostatní si balíme narychlo stany, prostě jak to leze do těch batohů, tak to tam leze. Mezitím ulítá další stan, a to speciální expediční za hodně velký peníz. Prostě asi umí lítat (no za ty prachy co stál, by se měl i sám skládat), a taky že jó, fičí přes hranu dobrých 50 m, stíhá jej Pavel, dohání jej Zdeněk a já jim jdu na pomoc, protože ten vítr s nimi mává jako s pírkem. Tři ho vlečeme na původní místo, pokládáme na zem a zatěžujeme obrovskými balvany. Je takový vítr, že jeden druhého pomalu neslyšíme a to na sebe řveme. O jéje, další stan má letecký den, tedy skoro. Kolegovi z Německa už roloval na runway. Chytáme jej a opět zatěžujeme. Jsme sbaleni a na hraně vidíme poslední lanové družstvo. Jejich pohled dolů musí být úplně děsivý, protože z 6-stanů už nevidí ani jeden. My jsme sbaleni, čekáme na ně, pomáháme jim to sbalit a míříme dolů. Respektive se plazíme a to způsobem, že záda s batohem jsou přilepená na zemi a jdeme, spíže lezeme po čtyřech dolů jako raci. Vítr sílí a sílí, je veliké nebezpečí, že nás shodí přes hranu vysokou cca 100 m. Nicméně se navigujeme dle GPS, dle bodů výstupu. Scházíme zpět k farmě Sandfell, kde potkávám dvě Němky. Anglicky jim vysvětluji, ať fičí do kempu a pošlou nám se bus, nicméně Jirkova němčina je lepší. Oni fičí do dáli půjčeným Yarisem, abychom po hodince viděli náš bus. Mezitím slézají poslední lidi, jsme všichni celí a zcela zdrávi. To je super. Dole v kempu se dozvídáme o vichřici 130 - 150 km/hod, která se zde prohnala. Její důsledky pak spatřujeme i na cestě, kde vidíme několikrát převráceny velký karavan. To byl tedy mazec.
Dříve než jsme z kempu vyjeli, jsme ještě stihli navštívit varhanovitý vodopád Svartifoss. Tento je obklopen převislými čedičovými sloupci připomínající varhany. Nicméně fičíme dál po ring route, objíždíme znova ledovcové splazy Vatnajökullu a míříme k Jökulsárlónu. Jedná se o ledovcové jezero, hluboké cca 190m. Na jeho hladině se pohybuje množství ledovcových ker pocházející z ledovce Bredamerkurjökull. Je to typický obraz arktické krajiny a asi to byl i důvod proč se zde točily "bondovky". Z ledovcového jezera odtéká nejkratší islandská řeka dlouhá cca 300 m a po ní odplouvají poklidně ledovcové kry do moře. Jelikož však vítr byl pořád ještě silný, tyto kry místo toho aby cestovaly do moře, plují zpět do laguny. To nás opět přesvědčuje o síle větru, která pořád ještě trvá. Domlouváme si zde vyjížďku na obojživelných vozidlech, abychom ty nádhery spatřili jak se patří zblízka.
Nasedáme do obojživelných vozidel a necháme se unášet krásami ledu. Štěstí je, že prší, protože, čím více prší, tím je modrá barva ledu jasnější. Tohle nám prozradila průvodkyně, která nám rovněž ukázala 1500 let starý kus ledu. Po té, co jsme si jej prohlídli, vzala a jen tak ho hodila zpět do vody. Arktickou kulisu zde dokreslují tuleni s vlastními neoprény a zimomřivé kachny. Proplouváme mezi kry a nestačíme se divit. Potkáváme kolegy na obojživelníku, průvodkyně přesedá a my se vracíme na základnu.
Nicméně i toto místo je nutné jednou opustit. Nasedáme zpět do našeho busu a vyrážíme směr východ. Jedeme po již známe ring route number one. Zastavujeme se akorát v městečku Höfn, kde vysazujeme německé spolucestovatele a nakupujeme zásoby. Jelikož se nejedná o Bónus shop, ceny nám tak trošku vyrážení dech. Pokračujeme dále až do kempu. Zde přespáváme, abychom ráno mohli pokračovat do muzea minerálů a nerostů. Jedná se o soukromé muzeum, plné minerálů, nerostů, polodrahokamů, lávy apod. Zde trávíme prohlížením těchto šutrů skoro hodinu. Pak nasedáme a míříme dál na východ do již známé východní perly Islandu Egilsstadiru. Zde se ubytováváme v místním kempu, respektive na předměstí. Večer se přebalujeme na zítřejší cestu do přístavu a pak na plavbu lodí. Náš pobyt na Islandu je již pomalu završen.
Přes noc nám opět zmrzly stany, což deklaroval i čerstvě napadaný sníh na okolních vrcholcích hor. Ráno pečlivě balíme bus a míříme do přístavu v Seydisfjördur. Před příjezdem do přístavu se ještě fotíme na společnou fotku u menšího vodopádu a míříme se spoustou ostatních aut a autobusů do přístavu. Zde je veliké shromaždiště všech těch vozidel, vystupujeme a vyřizujeme formality. Po obdržení lístků se vydáváme do odbavovací haly. Zde vyčkáváme hodiny "há" a nastupujeme do lodi. Nebyl by to ani Island a nebyli bychom to ani my, kdyby si celníci nevytáhli jednoho z nás a nezvali jej opět na bezpečnostní pohovor. Ke všemu štěstí se jednalo o moji drahou polovičku, naštěstí mluvící anglicky. Po dechu vyrážející otázce "Do you have any weapon?" si trošku s podivem uvědomila, že se asi opravdu ptají na zbraně, a hrdě odpověděla "no".
Pak jí stejně prohledali batoh, kde našli tak akorát konzervy s paštikou. Ještě štěstí, že jsem ty kalašnikovy měl já (ironicky vymyšlená poznámka autora). Nicméně se naloďujeme a vyplouváme. Naše plavba je shodná akorát opačným směrem. Tudíž míříme na jiho-východ, prvně zpět na Faerské ostrovy. Zde připlouváme brzy ráno a můžeme se kochat východem slunce nad těmito zelenými ostrovy. Jsme opět na palubě č. 9 a fotografujeme poslední fotky. Zde nabíráme další cestující a vyplouváme směr kontinentální Evropa. Program na lodi se nemění, tzn. jídlo - spánek - jídlo - spánek, sem tam nějaká ta společenská hra. V sobotu po poledni doplouváme do Hanstholmu. Zde se poklidně vyloďujeme bez jakýchkoli kontrol. Kousek dále přebalujeme batohy na pohodlné postupné vybalování v ČR a míříme dále.
Na poslední chvíli ještě měníme trasu a to z toho důvodu, že když už jsme vylezli střechu Faerských ostrovů (Slaettaratindur), na střechu Islandu (Hvannadalshnúkur - alespoň pokus do výšky 1400 m n.m.), tak bychom mohli zdolat i střechu Dánska. Jedná se o kopec Ydin-Skovhoj vysoký celkem 173 m n.m. Původně jsme chtěli vybudovat base camp někde okolo 100 m n.m., a vrchol zdolat alpským stylem, ale po té co řidič busu Miloš udělal prvovýstup, respektive prvovýjezd, jsme to vzdali. Ano on, právě on zde byl první, sedí totiž úplně vpředu busu, což je pochopitelné, tudíž byl první a to bez kyslíku! Nicméně po tomto náročném výjezdu už opravdu míříme do ČR. Jen co ráno mineme hranice, jen co se ozve zapípnutí českého mobilního signálu, projevují se závisláci na mobilu. Ale to asi patří k tomu. Nicméně já volal taky. Pak už rozvážíme postupně lidi po republice. Zatímco někteří už tráví hodiny doma vybalováním, my pořád fičíme busem směr Ostrava. Také i my jsme dojeli v poho. Takže už zbývá jen kouknout na fotečky a o příští dovolené máte vy pravděpodobně rozhodnuto. Já Island doporučuji, zejména se dny trávenými na Faerských ostrovech.
