PIC BERNINA 2006
Datuje se 30.06.2006 a před námi je výzva. Touto je Pic Bernina s výškou 4.049 m nad mořem. V pátek daný den odjíždíme z Ostravy směr Brno, Hatě, St. Polten, Insbruck, Sv. Mořic a městečko Sóndrio v Itálii a to v složení Janča, Denisa, Aleš a já. Cesta ubíhá v celku rychle, nicméně okolo 22:00 jdeme spát pod širák na jednom z rakouských dálničních odpočívadel. Po 2 hodinkách se nám dostává sprchy v podobě deště, tudíž následuje rychlý import do vozu. Chytám se volantu a během 4 hodin ukrajuji dalších cca 550 km. To už jsme za Insbruckem, kde okolo 04:00 jdeme dospat noc. Dále pokračujeme směr Sv. Mořic.
Zde se nám poprvé ukazuje masiv Pic Berniny se svým majestátným ledovcem. Stojíme takhle u cesty, když nás začne s patřičným hlukem míjet roční rozpočet ČR. Myslím tím jedno Ferrari za druhým a jedno hezčí než druhé. Počítat jsme je ani nestihli, ale tipujeme, že jich bylo okolo 70-ti kousků, všech modelových řad a ročníků, no prostě paráda. Po tomto zpestření už autem šplháme směr Bernina Pass. V jedné ze serpentin se opět ukazuje v celé své kráse masiv Pic Berniny, zastavujeme a fotíme. Nahoře na pasu začínáme zlehka přebalovat věci, spíše svačíme.
Po té co překročíme Švýcarsko-Italské hranici, přijíždíme do Sóndria. Zde jelikož je siesta, vyčkáváme do příchodu obsluhy čerpací stanice. Následně doplňujeme PHM a vyrážíme vzhůru směr osada Franscia. Tato je ve výše 1.598 m n.m., a volíme si ji jako BaseCamp. Začíná přebalování a definitivní domluva, jak naložit s věcmi. Plán zní, vyjít k Rif. Alpe Musella a to kaňonem Gole dello Scerscen. V 16:00 vycházíme. V domnění, že jdeme míněným kaňonem (přiblížím později) stoupáme první výškové metry nahoru. Za cca 2 hoďky se nacházíme na překrásné alpské loučce u Rif. Alpe Musella ve výšce 2.076 m n.m. Zde si dáváme pauzu a vychutnáváme si pohledy na Monte delle Forbici (2.910 m) a Cima di Musella (3.088 m).
Padá rozhodnutí vyjít ještě kousek výš a ušetřit tak trochu zítřejšího dne, ikdyž v plánu bylo zůstat zde. Až posléze jsme si uvědomili, jak dobře jsme udělali. Oficiální průvodce hlásá, že z Rif. A. Musella to je 2 hod na Rif. Carate, pak 1 hod. na Rif. Marinelli Bombardieri a odtud další 3 hod. na náš zítřejší cíl, tj. Rif. Marco e Rosa ve výšce 3.609 m n.m. Nicméně stoupáme tedy dál, abychom se mohli v klidu utábořit ve výše cca 2300 m n.m. (první výškový tábor), stavíme stany, bereme vodu z potoku, vaříme a jdeme spát s vidinou zítřejšího nenáročného dne. Ráno vstáváme, při balení stanů nás míjejí první Italové směřující na nějaké to rifugo.
Vyrážíme tedy dál směrem vzhůru. Na chvíli se zastavujeme u Rif. Carate, nicméně šplháme dále do sedla Boch a.d. Forbici nad chatou Carate. Zde cesta klesá tak, aby mohla obejít první sklaní výběžky. Traverzujeme sutí, místy sněhem, klesáme cca o 150 výškových, abychom je potom opět vyšlápli a přidali dalších cca 200 m výškových k Rif. Marinelli Bombardieri. Těsně pod daným Rif. cesta prudce a serpentovitě stoupá, což začíná být velice výživné pro naše těla. Nicméně jsme zde, dáváme si něco k jídlu a s kamarádem Alešem jdeme ověřit předpověď počasí na recepci rifuga.
Odtud už by to mělo být dle průvodce jen 3 hod. na Rif. Marco e Rosa ve výšce 3.609 m n.m. S lehkou vidinou tedy stoupáme prudkým suťovištěm a dále ledovcovým potokem do sedla před hlavní ledovec Vedretta di Scerscen Superiore, cca do výšky 3.100 m n.m. Přezouváme, respektive nazouváme mačky a jdeme na to. Nezbytné navázání na lano a vyrážíme skrz ledovec. Tento zpočátku velmi teče, spíše to připomíná ledovcové bažiny. Prostě ledovec se potí. Ledovcovým nenáročným trekem docházíme těsně pod stěny Pic Berniny, respektive pod Rif. Marco e Rosa. Zbývá posledních 400 výškových metrů.
Nastupujeme do velmi prudkého ledovcového splazu. Tipoval bych to tak na 40-45° sklon. Jsme pořád navázáni a postupujeme velmi, ale velmi pomalu. Patřičná výška se začíná projevovat v dechu a to prudké stoupání to neulehčuje. Nicméně přecházíme bezpečně 2 ledovcové trhliny a docházíme k feratě. Zde je trhlina přímo u skály a nástup do feraty je dosti miziví. Pouhý ledovcový mostík drží poslední přístup. Aleš jde jako první a po pár výživných okamžicích s plným báglem na zádech překonává nejtěžší startovací místo. Následně jej překonáváme všichni s vypětím všech sil. Zbývá tedy nějakých 300 výškových po skalní feratě nahoru. Teď začíná opravdu výživný výstup. Ferata má dosti vysoké stupy v některých místech, kramle jsou a nejsou. V pozdních večerních hodinách, cca. po 9,5 hodinách chůze docházíme na Rif. Marco e Rosa ve výšce 3.609 m n.m. Nikdo už nevěří průvodci, protože ten den nám to naplánoval cca na 6 hodin. My to šli 9,5 hodin, leč s plnou polní.
V plánu zde bylo rozbít druhý výškový stanový tábor, ale po té dřině okamžitě zapadáme do Bivaku. Tento je takhle nakreslen v mapě. Nicméně po chvíli dochází majitel a vysvětluje, že tato chata je přes léto placené rifugo a v zimě neplacený bivak. Domlouváme tedy cenu na 14€ za osobu a noc. Vaříme a jdeme spát. Ráno vstáváme v 06:00 s vidinou, že v 07:00 vyrazíme na vrchol. Průvodce opět sděluje, že na vrchol to je 2 hoďky, ale tomu už tady nikdo nevěří. Všichni jsou v poho až na mě. Výšková nemoc je tu. Ranní bolest hlavy mě paralyzovala na celou jednu hodinu. Jím prášky a piji hodně vody. Jinak nejsem schopen ničeho, vyjma pár soust jídla. Po hodině nevyrážíme, jsem na šrot.
Po hodině a půl se to lepší, padá rozhodnutí vyrazit. Za chvíli jsem úplně v poho a oddávám se kráse ranního ledovce. Počasí je skvělé, je bezvětří, což bude vyhovovat výstupu na ledových hřebenových plotnách. Stoupáme ledovcem směrem k hřebeni, ledovec neustále stupňuje svůj sklon a těsně před skálou bych ho tipoval na dobrých 50°. Lezeme s cepínem skoro po čtyřech. Na skále se vyzouváme z maček a navazujeme se na lano. Aleš mě zvolil jako prvolezce, tudíž vynáším cestu. Beru smyce, espresky a jdu na to. Cesta je jištěna borháky, kruhy, slaňovacími tyčemi. Je to dobrá 3 UIAA. Po chvíli jsme všichni na první špičce a míříme dál směr La Spalla 4.020 m n.m. Nazouváme mačky a pokračujeme.
K La Spalla je ještě několik málo metrů lezení ve skále, opět 3 UIAA a dva celkem nádherné hřebínky, kde na jakoukoli boční stranu vede dlouhý sráz a to buď do Itálie nebo do Švýcarska. Na La Spalla se vůbec nezdržujeme, cestou dále potkáváme skupiny Švýcarů a Tyroláků. Rovněž potkáváme i Čechy. Čeká nás poslední ledovcový hřebínek SPALLAGRAT, hodně exponovaný a následně poslední skalní výšvih na vrchol Pic Berniny. Nicméně jsme na vrcholu Pic Berniny a to ve výšce 4.049 m n.m. Fotíme vrcholové fotky, fotky okolních vrcholů, je nádherný výhled, bezvětří a příjemná teplota. Něco málo sníme a bereme se k návratu na Rif. Marco e Rosa.
Sestupová cesta je shodná s výstupovou až na poslední úsek. Většinu sestupu slaňujeme, což velice urychluje sestup. Ono na 60-ti metrovém laně to jde velmi dobře a hlavně rychle. V posledním úseku se vyhýbáme ferátce a slaňujeme ledovcovým žlebem. Sjíždíme až na úroveň ledovce, kde se odvazujeme a motáme lano. V této části ledovce nejsou velké trhliny, tudíž spěcháme dolů na Rif. Marco e Rosa. Z rifuga na vrchol a zpět nám to bere cca 7 hodin. Oproti průvodcovským 2+2 hodinám to je tedy rozdíl. Průvodce asi běžel nebo letěl. No nevím. Na prudké svahu ledovce to trošku ujelo Denise a tak se šklhla dobrých 20 metrů dolů, než se zastavila cepínem. No taky zkušenost. Ještě štěstí, že v téhle části není kam sjet. Docházíme na rifugo, něco málo jíme a pokračujeme dolů.
Horní část feraty je vyloženě chodecká. Docházíme k onomu těžkému místu, tj. spodní nástup do feraty. Vybaluji lano a jdeme do slaňování, což se ukázalo jako jediné a to výborné řešení. Jdu první a připravuji cestu. Všichni slanili v poho na 2 délky lana. Poslední jde Denisa. K jejímu štěstí při přistávání na ledovcový mostík, který spojuje ledovec a stěnu skály, se tento boří a Deni se propadá cca 1,5 m do trhliny. Zachytávám ji lanem, Aleš to bere z druhé strany lana a držíme ji. Chvíli to vydýcháváme v neutrální poloze. Deni se nemá nohama o co opřít, pod ní je hluboká trhlina. Zakopává mačky do stěny trhliny a s naší pomocí ji dostáváme zpět na ledovec. No řeknu Vám hodně drsné, ledovcový mostík je pryč.
Zde navazujeme dále lano a formou slanění si ulehčujeme podstatnou část velmi prudkého ledovcového splazu. Zde vidíme úplně nové trhliny, z toho jednu bezpečně obcházíme. Narážíme na velmi prudkou a velmi tvrdou ledovcovou plotnu, zde se lepíme k zemi a postupujeme vyloženě přes cepín, který momentálně používáme jako zbraň do ledu. I toto místo překonáváme a ukazuje se před námi trhlina široká dobrý jeden metr. Rozhodujeme se, jak dál a shodujeme se na jednom: nutno zajistit. Aleš, nejzkušenější to ledovcový borec trhlinu skáče a na spodní straně vytváří cepínové jištění. Následně skáčeme i my. No řeknu Vám, to byl mazec. Spadnout tam, tak nevím.
Pokračujeme ledovcem dolů. Začíná se stmívat, uvědomujeme si, že dnešní cíl na alpských loučkách opět nedáme. Velmi náročný sestup z mnoha jištěními nás vyčerpal nejen po fyzické, ale i po časové stránce. Vzpomínám si, že v sedle těsně pod ledovcem byly dvě místa na stan v dosti kamenité moréně. A taky, že jo. Docházíme tam úplně vyřízení v pozdních hodinách, cca okolo 21:30. Stavíme stany v 3.100 m n.m. a jdeme spát, s tím, že ráno budeme pokračovat. 14-ti hodinový den je za námi. Večer se ještě přehnala prudká bouřka s velkými kapkami deště, možná i kroupami, raději jsme ani hlavy nevystrkovali ze stanu. Ještě štěstí, že jsme nespali přímo na ledovci.
Ráno vstáváme do relativně pěkného počasí, ikdyž za silného větru. Jak nám po celý výstup přálo počasí, tak teď se začalo kazit. Nicméně balíme a sestupujeme. Alpy jsou úplně prázdné nikde nikdo. Docházíme k Rif. Marinelli Bombardieri, zde se ani moc nezdržujeme a sestupujeme dále k Rif. Carate. Zde vaříme a jíme hlavní jídlo dne, dopřáváme si odpočinek. Po hodince odpočinku klesáme dále a za hvizdu místních svišťáků klesáme dál až k Rif. Alpe Musella. Cestou fotíme kytičky a jiné scenérie. Docházíme k Rif. Alpe Musella, a smáčíme nohy v potoce.
Po chvíli opět pokračujeme dolů s tím, že na dané odbočce si zkrátíme cestu dolů, respektive zpříjemníme tím, že půjdeme po hliněné cestě pro auta, což bude lepší než kamenné schody, co vedly nahoru. Tak se i stalo. Odbočujeme a jdeme hliněnou cestou. Ta se však po delší chvíli ztrácí a přestává klesat. Pohybujeme se už 1,5 hodiny ve výšce okolo 1.850 m n.m. a nevíme kudy dál. Aleš nachází lesní pěšinu, tudíž jdeme tam. Nacházíme i pár směrových značek. S plnými bágly na těžko se tedy vydáváme po nové neprozkoumané cestě. Tato nás bezpečně zavádí do již zmiňovaného kaňonu Gole dello Scerscen, viz. výstup. Mapa tedy lže!
To jsme ani netušili, jakou chybu jsme udělali. Nechápu, proč jsme nešli najisto ověřenou cestou. Místo toho jdeme kaňonem plným komárů a jiné havěti, s těžkými bágly jdeme přes dvě obtížné místa 2 UIAA, jeden dřevěný žebřík. Neustále traverzujeme ve výšce 1.850 m n.m. Následně začínáme klesat k řece kaňonu a zase stoupat. Standardní cesta by nám k autu zabrala tak 2 hoďky. My už jdeme 4 a furt nic. Dřeme se jak magoři s báglama. Nicméně i tato cesta musí skončit a taky že končí. Tím kaňonem to byla tedy ukrutná dřina na těžko a ještě s tím, že jsme to šli přímo z 3.100 m n.m., do nějaký 1.598 m n.m. U auta vybalujeme a relaxujeme. Místní privátní camp, respektive takový italský pionýrský tábor nám po předchozí domluvě umožňuje blahodárnou sprchu. No tak to bylo super. Pic Bernina je tedy za námi.
